Příběh o vztahu neobyčejné lásky...

8. dubna 2012 v 17:37 | Popelka*19* |  Moje úvahy, moje zamyšlení......

Pohodlně se usaďte a nechte se kochat mím vlastním a hlavně pravdivým příběhem...

Chtěla bych se s Vámi podělit o příběh, který můj život změnil od základů. Začalo to cca před 3 roky. Poznala jsem jednoho kluka. Jmenoval se Daniel. Začali jsme se kamarádit, ale pořád mi něco vrtalo hlavou. A to že na něho někteří kolemjdoucí volali dívčím jménem. Nedalo mi to a já se začala zajímat. Po nějaké době mi Dan vysvětlil jak to s ním je. Ve skutečnosti je to holka, ale v duši je to kluk. Cítí se být klukem, obléká se jak kluk, chová se jak kluk a i okolí ho přijalo jako kluka. V dětství ho bolestivé okolnosti přiměly k tomuhle kroku. Mojí důvěrou k němu to ale neotřáslo. Po čase jsem se do Dana zamilovala. Chtěla jsem se někomu svěřit, ale neměla jsem komu. Moje rodina byla a je proti němu.

Jednou jsem mu pomáhala s jeho brigádou - roznášení letáků. Smáli jsme se, povídali si a mě bylo fajn. Mohla jsem se mu svěřit se vším a věděla jsem, že on si to nechá pro sebe. Už jsem nevydržela svoje city k němu skrývat tak jsem mu to na rovinu řekla. Koukal na mě jak na spadlou hrušku a najednou nevěděl co říct. Došli mu slova, jen koukal. Věděla jsem, že jakmile se to dozví rodina tak bude zle, ale chtěla jsem do toho jít i s tím, že bych rodinu a důvěru měla ztratit. Začali jsme spolu chodit. Já v té době poznala pravé kamarády ale taky ty, kteří si na ně jen hráli. Přiznávám, že jich bylo víc než těch pravých. Ale ti pravý tu byli pro mě, pro nás. Novou situaci jsem se odvážila říct doma. Mamka to nepřijala vůbec a nechtěla aby její dcera byla s někým takovým jako je Dan. Řvala, vyčítala, vyhrožovala a to já už nevydržela. Utekla jsem k sestře, že tam snad najdu pochopení, ale hluboce jsem se spletla. I u ní byli jen hádky, řvaní a vyčítání. Jediná kdo se mě zastal, byla přítelkyně od bratra. Řekla, že je to můj život a nikdo mi do něj kecat nemůže. Měla pravdu. S Danem jsme byli šťastní, nic nám nechybělo. On miloval mě a já zase ho. Ale pak se něco zvrtlo. S Danem jsme se kvůli mé chybě rozešli. Byli jsme od sebe 4 měsíce a já si za tu dobu uvědomila, že bez něho být nechci a že pro mě znamená víc než si kdo dokáže představit. Už jsem nebyla ta naivní holka, dospěla jsem. Na menší akci u kamaráda jsme se viděli, tancovali jsme spolu a mě bylo zase fajn. Ten večer jsme spolu měli úlet. Doufala jsem v začátek něčeho nového. Následoval týden plný krásných mailů, ve kterých jsme si psali vše. To co se nám líbilo a to co by jsme z toho všeho vyškrtli. Uvědomili jsme si oba, že bez sebe nechceme být a vrátili jsme se k sobě. Já byla zas to sluníčko, které bylo šťastné. Zase mě začali bavit akce, zase jsem se začala o sebe více starat než předtím, protože jsem chtěla být krásná pro něho. Plánovali jsme si společnou budoucnost, chtěli jsme odjet do Olomouce a začít znova. Začalo to rychle… A rychle to taky skončilo… Daniel byl na brigádě a já doma, když v tu chvíli mi došla smska právě od něho. Psal, že se tam objevila komplikace - jiná žena. V tu chvíli se mi zhroutil můj dokonalý svět, moje štěstí. Nevěděla jsem co dál. Přicházeli mi další smsky, ale ty jsme už četla se slzami v očích a smutkem ve tváři. Nevěřila jsem tomu, nebo spíš jsem věřit nechtěla. Obvolala jsem se kamarády s autem a jeden mě tam bez ptaní a otázek svezl. Řekl jen, že chce čas a že až dojede tak si promluvíme. Začala jsem zase věřit tomu, že to byl jen jeho nějaký zkrat. Tu noc bych ale nepřála nikomu. Druhý den mi napsal. Tak krutou smsku jsem ještě od něho nedostala. Napsal jen, že je konec. Definitivní. Podruhé se mi zhroutil život jako domeček z karet, do kterého foukne vítr. Podruhé jsem se tam vydala a chtěla jsem slyšet, že tohle není pravda. Ale bohužel byla. Proč??? Vždyť jsme byli šťastní…. Přece nemůže někdo přestat po dvou letech a devíti měsících milovat během týdne. Během týdne zapomenout na vše. On zapomněl, ale já ne. A zapomenout nikdy nechci. Bylo to to nejkrásnější období, jaké jsem ve svém životě prožila a vím, že už nikdy nebudu milovat nikoho tak moc jako jeho. Odpustila jsem mu, protože ho MILUJI.

V záloze mám pro Vás příběh o stejném vztahu, ale trošku jinak sepsaný :-) Mezi těmihle dvouma příběhama je časový rozestup 2 roky a nějaký měsíc :-) Tenhle jsem posílala do časopisu Dívka a otiskli mi ho :-) Jen PROSÍM neřešte hrubky a překlepy :-)

Pohádka jednoho vztahu...



Bylo... Nebylo... Takhle nějak asi začíná každá pohádka. I ta má takhle začíná... I když s tím rozdílem, že tohle není pohádka pro malé děti... Tohle je příběh, který sepsal, píše a psát bude autor Život. Začalo to asi nějak takhle...
S mým současným přítelem se znám zhruba rok. Jezidli jsme spolu stejným autobusem do školy a někdy i ze školy, ale moc jsme toho spolu nenamluvili... Až do toho osudného dne.. Ten den jsem měla 17 let... Ze školy jsem šla na autobus, ale ne na zastávku s které jsem jezdila normálně, ale až na hlavní nádraží...
A ejhle! Kolem mě bylo asi deset zastávek a já nevěděla z které jede ten můj autobus... Rozhlížela jsem se kolem a najednou jsem uviděla HO... Nejistě jsem šla k němu... Zeptala jsem se ho jestli neví z které zastávky jede autobus do města kde oba dva bydlíme a on řekl že právě z té kde stál... V utobuse jsme si sedli spolu a já se celou cestu jen smála.. Celých 20 minut jsem se nepřestala smát... Jeho hlášky byli a jsou SUPER! Určitě by jste se jim taky zasmáli... A takhle to šlo dál...
Jednoho dne mi řekl co je vlastně zač... Řekl mi že je HOLKA a že za rok z něho bude díky několika operacím KLUK!!! Řerkl mi i jeho holčičí jméno a i to klučičí, současný... Celou dobu jsem si myslela že je to HOLKA... Oblíkal se, choval se a mluvil jako KLUK... A on... Nebo ONA??? A mě dal úkol... Nebyl lehký, to přiznávám, ale zvládla jsem ho... Po pár týdnech jsem si na tuhle skutečnost zvykla a začala mu říkat klučičím jménem a mluvit na něho v mužském rodě... Co jiného jsem také měla dělat, že?! Ano, občas jsem se přeřekla, ale bral to v pohodě...
Když jsem měla nějaké trable či něco jiného tak jsem se obrátila právě na něho... Byl to pro mě kluk s velkým K, kámoš který mi vždy pomohl... Ano, líbil se i, přitahoval mě, ale nikdy jsem si nemyslela že bych u něho měla šanci... Párkrát jsme spolu zašli ven a já se zase smála... Bylo mi s ním dobře... Bylo?? Ne!!! Je mi s ním SKVĚLE!!! Časem jsem se do něho zamilovala... Chtěla jsem mu to říct, ale nemohla jsem... Co kdyby se mi vysmál do očí?!
Náš vztah začal 2. července 2009 ... Byli jsme venku ještě s jednou kamarádkou a pomáhali mu roznést letáky... S kámoškou jsem o tpm mluvila a ta mi řekla , že mu to mám prostě říct... Zavolala jsem si ho k sobě a jednoduše mu řekla: "Zamilovala jsem se do Tebe!" Koukal na mě jak kdybych snad spadla z Marsu... Nemohl říct ani jediné slovíčko... Jen se zeptal: "Fakt?" Kladně jsem odpověděla a vydali jsem se na náměstí. Seděli jsme a kecali o všem možném... Kámoška po chvíli odešla domů a já už měla jít také... Samozřejmě mě šel doprovodit. Dtželi jsem se za ruce a svět okola nás jsem nevnímali... Domů jsem přišla jak sluníčko rozzářená až se mamka divila...
Jelikož naše město není malinké jak zrnko písku tak se to brzy rozkřiklo... Jakmile jsem dojela z dvoudenního výletu na Slovensku, rozhodla jsem se to říct mamce... To co mi řekla bych něpřála slyšet ani nejhoršímu nepříteli. Její slova, kříky, výčitky, výhružky... To vše mě bolelu srdce jak kdyby mě tam někod bodal tím nejostřejším nožem... Nesmířila se s tím a asi se nikdy nesmíří... Ale nebyla jediná kdo mě... nás takhle odosoudil... Lidi, kámoši si na nás ukazovali pstem a sem tam padla i nějaká ta hláška typu : "Lesby!" To mě bolelo nejvíc... To že to nikdo nechápal... A teprve s tímhle vztahem jsem pochopila kdo jsou opravdoví kámoši a kdo si na ně jen hrál... Přiznávám, těch opravdových je méně... Ale jsou tu pro mě když to nejvíc potřebuji....
Už tolikrát jsem ten vztah chtěla ukončit... Ale když jsem uviděla ty jeho usměvavá očka a to ja je šťatsný že mě vidí, tak jsem to prostě nedokázala... A teď jsem ráda, že jsem to neukončila.
Asi by jste chtěli vědět, jak ten náš vztah vypadá po té jiné stránce, že? Určitě je Vám jasné, že spolu nespíme, protože to prostě nejde, ale vystačíme si i jinak... No hlavně ON, já si ještě za tu dobu netroufla. Ale taky se přidám do našeho "zlobení"... Strašně ráda mu jezdím prsty po páteři a ON se u toho krásně svíjí jak paragraf. Tyhle chvilky kdy já patřím jen mu a ON zase mě mám nejraději... Nebo když mě něčím mile překvapí... Růže, sladkosti, řetízek, plyšáci... To se pak s ním na oko nebavím a ho to strašně deptá.... A nebo když se jen tak procházíme ruku v ruce a celý svět patří jen NÁM...
Vím že se na něho můžu kdykoliv spolehnou... A věřím, že náš vztah bude trvat co nejdéle!!!
A co dodat na závěr? Každá pohádka má šťatsný konec a ta má není výjimka... A taky mi z toho plyne jedno velké ponaučení pro Vás: " Nikdy nevěřte kamarádům do té doby než se zachovají jak ty mí anepomůžou Vám když je nevíc potřebujete! A vždy si stůjte za svým a poslouchejte vaše srde!! vždyť je to Váš život, ne?"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jezurka Jezurka | Web | 9. dubna 2012 v 13:53 | Reagovat

To bylo ale čtení! Napřed krásné, pak smutné, ale poplač si, ale nezoufej! Život je plný nástrah a nepříjemných překvapení, věř, že byli a jsou na tom někteří mnohem hůř! Já jsem se vdávala za svou první známost a chtěla jsem s ním žít až do smrti. Po 7 letech, když jsme měli 2 děti, tak se zamiloval do jiné a chtěl rozvod. Mne "odtáhl" kvůli bytu na druhý konec republiky. Zůstala jsem ve 27 letech sama bez rodiny se 2 dětmi, bez peněz.... Taky jsem to přežila, i když to bylo hodně zlé. Věř, že zase bude lépe! Moc Ti to přeji! 8-)

2 Domcza Domcza | Web | 9. dubna 2012 v 14:06 | Reagovat

Proč někomu bránit ve štěstí ? Je každého věc,s kým žije ;) A ti,co to nechápou,jsou hloupí ;) Vím,že je to těžké,ale musí se na ně kašlat a žít si svůj život ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama